neděle 14. června 2015

Existence zla ve světě - řešení G. W. Leibnize


Pokud Bůh existuje, jak to, že dopouští zlo ve světě?"
 
Na tuto otázku poskytl známou odpověď i slavný matematik a filozof Leibniz (1646-1716)[1]. Připomeňme si, jak problém zla řeší. Jde čistě filozofickou cestou, tedy postupuje přísně logicky, používá jen rozumové argumenty a záměrně vylučuje víru a Zjevení. 

leibniz.jpg
V úvodu své knihy Teodicea si stanovuje smělý cíl: „Pokud jde o původ zla se zřetelem k Bohu, podám obranu Božích dokonalostí, která ukáže nejen jeho svatost, spravedlnost a dobrotu, nýbrž také jeho velikost, moc a nezávislost. Ukážu, jak je možné, že vše závisí na Bohu, že Bůh spolupůsobí s veškerou činností tvorů, že dokonce, chcete-li, neustále tvory tvoří, a že přesto není původcem hříchu, a ukážu přitom, jak máme chápat privativní povahu zla. A co více: ukážu, že zlo má jiný zdroj než Boží vůli, a proto můžeme o zlu viny právem říci, že Bůh ho nechce, nýbrž jen připouští. Ukážu však také, a to je nejdůležitější, že Bůh mohl připustit hřích a bídu, a dokonce při nich spolupůsobit a přispívat k nim bez újmy na své vlastní svrchované svatosti a dobrotě, třebaže absolutně řečeno se mohl veškerému tomuto zlu vyhnout." 
 
Vidí dva zásadní problémové okruhy, které se pojí s vysvětlením existence zla.
Je to zaprvé svoboda člověka. Nakolik člověk může svobodně jednat? Protože pokud člověk svobodný není a jeho činy jsou Bohem předurčeny, pak člověk nemůže nést za své činy odpovědnost.
Druhým problémem je jednání Boha. Zdá se, že má velký podíl na existenci zla, a to i v případě, že člověk je svobodný a může také činit zlo. A to se neslučuje s vlastnostmi Boha, který je dobrý.
Když Bůh ví o všem, co se stane, proč staví člověka do situace, kterou člověk nezvládne a podlehne? Například prvotní hřích, který má za následek, že si jej dědičně nese každý člověk.
Lebniz si myslí, že tyto problémy a pochybnosti jsou spojeny zejména s falešnou představou lidí o Bohu. Jeví se jim jako despotický vládce s neomezenou mocí, neschopný lásky - nezáleží mu na ní. Neznají dokonalosti Boha, jejichž osvícené poznání přináší lidem štěstí a jsou pak schopni Boha milovat, opětovat jeho lásku, která je v něm v míře nejvyšší.
Bůh je prvním důvodem věcí. Hledáme-li důvod existence světa, který je úplným souhrnem nahodilých věcí a jejich existence není nutná (a svět by mohl být i jiný), musíme ho hledat v podstatě, která má svou existenci v sobě nutně. Z toho také plyne, že podstata je věčná, má rozum, vůli a moc (určuje vztahy mezi existencemi věcí a tím i existenci tohoto světa, který volí z nekonečného počtu možných jiných světů). Moc má vztah k bytí, rozum k pravdě, vůle k dobru. Ve vztahu k nejsvětější Trojici lze říci, že moc patří k Otci, moudrost (rozum) k Synu a vůle k Duchu svatému. Podstata musí být nekonečná a naprosto dokonalá (vztahuje se ke všemu, co je možné).  A jelikož vše je navzájem spojeno, lze předpokládat pouze jednu podstatu.
Tato naprosto dokonalá podstata nemohla nezvolit to, co je nejlepší. Bůh tedy stvořil nejlepší možný svět. A to dle principů předzjednané harmonie. Zlo je často příčinou dobra. Tak i množství zla bylo přesně zvoleno pro větší dobro a pro nejlepší možný svět. Menší zlo je vlastně určitým dobrem a stejně tak je menší dobro určité zlo, pokud je překážkou většího dobra. V existenci světa jsou dílčí nedokonalosti, které však napomáhají úplné dokonalosti celku.
V této souvislosti uvádí Origenův († 253) názor: „Dobro ve svůj čas nabude vrchu ve všem a všude a všichni rozumní tvorové, i zlí andělé, se nakonec stanou svatými a dosáhnou blaženosti."
 
leibniz-teodicea.jpgPokud uvažujeme svět jako nekonečný vesmír, jeví se nám náhle existence zla na naší Zemi jako nepatrná částečka všeho stvořeného.
Zlo můžeme chápat metafyzicky (nedokonalost), fyzicky (utrpení) a morálně (hřích). Fyzické a morální zlo není nutně, ale je možně na základě věčných pravd.
Veškeré dobro o sobě chce Bůh předchůdně. To, co je nejlepší, chce jako cíl následně. Fyzické zlo chce někdy jako prostředek. Morální zlo pouze připouští jako hypotetickou nutnost, která toto zlo svazuje s tím, co je nejlepší.
Bůh nestvořil člověka dokonalým, neboť pokud by jej takto stvořil, stvořil by Boha. Vede jej však k dokonalosti a na vnímavosti člověka záleží, jak je například náchylný k hříchu. Neboli: dostatek vnímavosti nás otevírá dobru a zlo přichází z nedostatku vnímavosti dobra, Božího působení. A souvisí to i s lidskou svobodou, s jeho rozhodováním.
Je tu také otázka budoucích událostí. Je jisté, že budoucí událost bude, stejně jako je jisté, že minulá událost byla. Bůh předem ví, co nastane - je neomylný. Jak je to potom s naší svobodou? Ano, jsme svobodni ve svém rozhodování, ale vždy jsme nějak ovlivněni různými okolnostmi (aniž si je často uvědomujeme). A Bůh ví, jak se rozhodneme, což ale neubírá nic naší svobodě. Tedy: Bůh předem ví, co se svobodně stane a podle toho volí uspořádání věcí, uspořádání světa. Tudíž záleží i na rozhodování člověka, který svobodně ovlivňuje svou budoucnost. Pokud volí cestu k dokonalosti, k Bohu, musí se snažit jednat spravedlivě, morálně zodpovědně, jít cestou dobra.
Dokonalá moudrost Boha mu samotnému ukazuje nejlepší způsob uplatňování jeho dokonalé dobroty. Zlo, které z toho může vzejít, je jen nevyhnutelný následek toho, co je nejlepší. A Leibniz dodává: „Připouštět zlo, jak to činí Bůh, je největší dobrota." Pokud se v dokonalém a nejlepším možném Božím díle vyskytne fyzické a morální zlo, je to proto, že jinak by došlo k ještě většímu zlu anebo slouží pro větší dobro.
Autor uvádí také nádherný příklad, jak člověk může posuzovat a vnímat Boží jednání a dílo. Používá slova Sokrata († 399 př. Kr.), který hodnotil spisy Hérakleita: „To, čemu z nich rozumím, se mi líbí, a myslím, že ostatní by se mi líbilo neméně, kdybych tomu rozuměl."

Toto je tedy ve zkratce řešení velkého myslitele Gottfrieda Wilhelma Leibnize.
 
[Zpracováno dle: LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Theodicea: pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 413 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 41. ISBN 80-7298-094-7.]
 

Poznámky:

[1] Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716) byl velký německý filosof, matematik, teolog, vědec, historik, právník a diplomat. Bývá považován za posledního polyhistora (znalec mnoha vědních oborů, člověk s mnohostranným vzděláním).
 

úterý 2. června 2015

Platónovo podobenství o jeskyni

Platón je velkým řeckým filozofem starověku. Narodil se roku 427 př. Kr. v přední athénské rodině. Ve 20 letech se seznámil se Sokratem, který jej velmi ovlivnil a stal se jeho nejslavnějším žákem. Po Sokratově smrti cestoval po řeckých koloniích, byl v Syrakusách, uvažuje se, že navštívil Egypt a snad i Indii. Po návratu do Athén založil filozofickou školu, kde bezplatně vyučoval. Zemřel ve věku 80 let.[1]
Zachovaly se nám jeho dialogy, ve kterých zachycuje svou filozofii. Nejrozsáhlejším spisem je Ústava, ve které pojednává o spravedlnosti a na které pracoval mnoho let ve svém zralém věku.[2]
V tomto článku se budeme věnovat úryvku z tohoto spisu, konkrétně podobenství o jeskyni. Toto podobenství je patrně obecně nejznámější z celého Platónova učení. Pokusíme se zamýšlet nad jednotlivými částmi podobenství a nad tím, jak toto podobenství může promlouvat k současnému člověku.
Opět se jedná o formu dialogu, kdy Sokrates vysvětluje Glaukónovi, Adeimantosovi a dalším přítomným své myšlenky. Stavba jednotlivých částí myšlenek dialogu je postupná, uvádí příklady, které si od účastníků nechává potvrzovat a následně tyto části – příklady propojí.
V části 514 a – c nás uvádí do jeskyně a staví kulisy svého podobenství. Vchod do jeskyně, poté oheň, zídka a před ní chodící lidé nosící různé předměty a spoutaní lidé schopní hledět jen před sebe a vidět jen stíny věcí a slyšet ozvěnu hlasů.
Popisuje tak vlastně náš konkrétní svět, kdy jsme schopni vnímat jen omezeně, jen stíny pravdy. K poznání pravdy používáme jen naše smysly, máme omezený rozhled, ale jsme přesvědčeni o tom, že toto naše poznání je jediné možné a pravdivé.
Pokračuje upřesněním, jak přesně tito uvěznění lidé vnímají a jak si mezi sebou navzájem sdělují své poznatky o pozorování světa, který je jim přístupný. Dávají viděným stínům jména a považují je za skutečné předměty. Ozvěnu hlasu odrážející se od stěny přiřazují také konkrétním stínům (část 515 a - c).
Je to stejné omezené vnímání jako dnes, kdy se člověk spokojí jen se svým smyslovým poznáním, s tím, co čte v novinách a vidí v televizi či na internetu - přijímá jemu předkládaný obraz světa a jelikož jej většinově přijímá i jeho okolí, neklade si otázky, nakolik je tento obraz světa pravdivý.
V 515 d - 516 c ukazuje, jak člověk může nabýt opravdového poznání. Jeden z uvězněných je odpoután a otočen ke světlu. Cítí bolest, dělají se mu mžitky. První kontakt s realitou je pro něj velmi nepříjemný a zpočátku se mu tento nový svět zdá méně reálný, než na který byl zvyklý, v kterém žil. Ale jeho úplné poznání teprve začíná, je vyveden před jeskyni a zde se střetává s ostrým slunečním svitem. Je otřesen, teprve pomalým postupným zvykáním je schopen po krůčcích poznávat venkovní svět a až nakonec může rozeznávat vzájemné vztahy a souvislosti mezi věcmi.
Stejně jako nyní, je-li člověk konfrontován s jiným světonázorem, s jinými myšlenkami, které boří jeho dosavadní svět, jeho zvyky a zkušenosti, je první reakci zásadní odpor, jakýsi šok, kterým si člověk brání své dosavadní jistoty a bojí se pustit na tenký led neznáma - do světa neprozkoumaného. Jen zvolna připouští tyto nové možnosti a až když se mu začnou spojovat do souvislostí, může prohlédnout a zkoumat tuto novou rovinu bytí.
V odstavcích 516 d - 517 a se tento prozřený člověk zamýšlí nad svými soudruhy a připadá si šťastnější, bohatší o poznání, kterého se mu dostalo. Zjišťuje, že hodnoty, které byly uznávány v jeho předchozím světě (nejbystřejší rozeznávání stínů, ...), které byly jeho společností vysoko hodnoceny a oceňovány, neznamenají pro něj nic - on již překročil stíny,  je vidoucí. Jeho zpětný návrat k původnímu životu je již vyloučen. A pokud se o to přece pokusí, již se nezačlení, stane se terčem posměchu a dokonce se jeví ostatním méněcenným, zmateným, hloupým. Jeho poznání pro ně nemá význam, nestojí za nic a jen je více utvrdí v jejich pohledu na svět.
S tím se také hojně setkáváme v dnešním světě, kdy je například nejvíce ceněna ekonomická úspěšnost za každou cenu, bez ohledu na dlouhodobou neudržitelnost, bez ohledu na životní prostředí, bez ohledu na spokojenost člověka, který se svou činností na tomto modelu podílí. Z osobních vlastností jsou vyzdvihovány dravost, „tah na branku“, různé formy sobectví, neustále se zvyšující výkonnost a jsou upozaďovány hodnoty, na kterých stojí správný a šťastný život – například láska k sobě i druhým, schopnost pomáhat druhým – zejména slabším, skromnost a pokora. A člověk, který dnes žije a prosazuje tyto správné hodnoty, se může jevit většinové konzumní společnosti jako pomatený, nerozumný a bláhový.
Dále se již Platón dostává ke svému učení o idejích (517 b – c). Za nejvyšší ideu pokládá ideu dobra, která nejenže je původcem krásy a pravdy, ale poskytuje lidem pravdivé poznání a rozum. Je nejvyšším poznáním. K účasti na ideji dobra, na jejím poznání pomůže člověku jeho správné jednání v soukromí i navenek.  Duše člověka, který poznává a jedná správně, chce směřovat vzhůru – přiblížit se a vstoupit do světa dokonalosti, do světa idejí.
Platónovu ideu dobra můžeme chápat jako jediného Boha, který je tím nejvyšším a nejlepším, k čemu člověk může směřovat a snažit se jej poznávat. V tomto smyslovém světě jej však nikdy nemůže poznat cele, stejně jako v Platónově světě idejí spatřuje jen odlesky dokonalosti. Teprve až se duše navrátí do světa idejí, má nezkreslený pohled na dokonalost nejvyšší ideje.  Tak i člověk dospívá k opravdovému poznání Boha až po své smrti, až nahlédne do „světa idejí“, samozřejmě pouze v rámci svých lidských možností. Ve svém životě se jen může snažit, co nejvíce se Bohu přibližovat.
Potom se Platón znovu zabývá člověkem, který poznal a vrací se do světa obyčejného, který již pro něj ztrácí na půvabu, zdá se ostatním směšný, protože ještě neumí své poznání využít v rámci obvyklého světa a neumí své poznání sdělit ostatním tak, aby i oni pochopili. On sám je zmatený, stejně tak i jeho duše. Ale již, na rozdíl od ostatních, umí rozeznat, která duše je zmatena svým poznáním a která duše je zmatena svou nevědomostí (517 e – 518 c).
Opět i dnes poznáváme, kdy jsme konfrontováni s každodenní realitou, jak vlastně naložit se svým poznáním, jak jej včlenit do našich životů, případně své přesvědčení sdělit srozumitelně i ostatním. Teprve, když se srovnáme sami v sobě, jsme schopni žít nový život poznání.
Člověk a jeho duše soustředěným a postupným rozumovým poznáváním dosahuje nejvyššího poznání, poznání samotného dobra (518 d).
Člověk se svým životním poznáváním, svými rozumovými schopnostmi, svou vírou přibližuje k tomu nejvyššímu poznání - k Bohu.
Platón ve svém podobenství o jeskyni vysvětluje rozdíl mezi rozumovým a smyslovým poznáním. A také, že pokud chce člověk poznat pravdu, má ve svém životě správně jednat. Poznání člověk nedosáhne jen prostým učením se známých pouček a spoléháním se na to, co vnímá svými smysly, ale hledáním různých zdrojů informací a jejich tříděním, hledáním různých souvislostí, kritickým myšlením.
Platón staví své podobenství na symbolech tmy, stínu a světla. Tma a stín symbolizuje lidskou nevědomost a světlo lidské poznání pomocí rozumu. Světlo osvětluje náš svět a umožňuje nám vidět, poznávat. Zdůrazňuje také pozvolné poznávání, pokud se člověku zjeví veškeré poznání naráz, je zaskočen a není schopen pochopit hloubku poznání, které mu bylo zjeveno.
Platón se v tomto podobenství také opírá o své učení o idejích, kdy duše člověka se rozpomíná na svět idejí, ze kterého přišla do tohoto těla a do tohoto světa se po smrti znovu navrací. Svět idejí je podle Platóna svět dokonalý, svět nadsmyslového vnímání, kde je vše stálé a trvalé. Naopak náš svět, je světem smyslovým, nedokonalým, podléhající změnám a zániku.
Platónovo podobenství o jeskyni je i po více než dvoutisících let stále aktuální a dnešní člověk v něm může nalézat mnoho analogií s životem současným a může mu být i inspirací, jak směřovat svůj osobní i společenský život.


 Použitá literatura

PLATÓN. Ústava. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 359 s. Oikúmené. Platónovy spisy; 18. ISBN 80-86005-28-3.
STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ©2000. 653 s. Studium; sv. 2. ISBN 978-80-7195-206-0.



[1] STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Str. 117 – 119.

[2] STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Vydání 8., V KNA 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Str. 119.